Jdi na obsah Jdi na menu
zpět: úvod

autor cestopisu: Markéta Dvořáková

Odkaz:

Fotografie z cest - Černá hora 2006

 

 

Cerná hora 1. – 22 . září 2006

 

Obloha je zahalená mraky, hory mění svou barvu, která je díky místním porostům tmavá až černá... odtud původ názvu Černá hora.

Naše třítýdenní „crnogorska puta“ začala a nakonec i skončila v Mojkovaci, přesněji řečeno na Mojovackém nádraží, kde jsme chtě nechtě při odjezdu pobyli o několik hodin déle...a důvod? Nejely po sobě asi tři vlaky, opravovala se železnice, ale upozornění žádné... tím se nám zkomplikovala cesta zpět, ale o tom až potom.

 

Jeli jsme spojem z Prahy z Holešovic do Budapeště, Bělehradu a do Mojkovace. Zpoždění vlaků byla minimální a ty zhruba 3 až 4 hodiny, co jsme měli na přestup, stačili na rozkoukání a probrání a jelo se dál. Místenky přišly vhod, hlavně v nočním spoji z Budapeště do Bělehradu, přistavili pouze jeden bezlůžkový vagón, do kterého začali lidé naskakovat už při přistavování. Úroveň vlaků byla o něco horší něž u nás, ale protilehlé sedačky se daly zrazit k sobě, tak jsme se nakonec docela dobře prospali. Nápisy nekuřácký vagón byly relativní, na chodbě se běžně kouřilo a dveře měly do vzduchotěsnosti daleko. Cestou na Bělehradské hlavní nádraží jsme míjely řady polorozpadlých rádoby příbytků, taková obyvatelná smetiště. V Bělehradě jsme zavítali na místní turecké záchody v dosti zašlém stavu a na dámských záchodkách se pohybovali i chlapi. Až cestou zpět jsem si všimla, že o kousek dál stojí zcela nové, super vydlaždičkované záchody.

Do Mojkovace jsme dorazili kolem sedmnácté hodiny, hned na nádraží jsme byli odchyceni spolu s dalšími cestovateli místními „taxikáři“. Chlapík s dodávkou nás do ní nacpal nakonec dvanáct i s batohy. Seděla jsem mezi předními sedadly na malé stoličce, která se v zatáčkách naklápěla, zbytek lidí na a mezi sedačkami, kromě dvou osob samí češi... ještě stavíme v krámku, kde nám náš řidič kupuje bonbóny na cestu a vyrážíme směr Žabljak. Původně jsme se chtěli nechat vyhodit na mostě nad řekou Tarou a projít kaňonem k Žabljaku, hloubka a strmost stěn kaňonu nás nakonec přesvědčila pokračovat dál „taxidodávkou“. To už se nám ale začalo kouřit od zadního kola (prý špatně seřízené brzdy), řidič se začal křižovat a my jen doufali, že dojedeme. Cesta byla asfaltová a v poměrně dobrém stavu, jen svodidla většinou chyběly a dvě auta se na ty jejich úzké silničky vešly jen tak tak. Vzhledem k tomu, že je Černá hora značně hornatá země a většina silnic překonává táhlými klikaticemi pěkná převýšení, stávala se kolikrát sama cesta zážitkem.

Přespáváme v kempíku (noc vyšla na 1 osobu 2 € ) spolu s autobusem plným Čechů a ráno vyrážíme do jednoho z nejnavštěvovanějších pohoří v Černé hoře, do Durmitoru. Na to, že je označováno jako nejnavštěvovanější, je ještě krásně opuštěné. Za den jsme potkávali v průměru čtyři osoby, většinou Čechy nebo Slováky. Značení cest bylo slušné, značky pomalu na každém kroku a bylo na nich vidět, že jsou nedávno „natírané“.

Pohoří je vápencové, proto je dobré nosit sebou dostatek vody na celý den. Kemp je zhruba čtvrt hodiny od Černého jezera, odkud pokračujeme na Zminje jezero, Poljanak, Medede ždrijelo (2251 m.n.m) a dále koňskou stezkou až k Vodici, kde jsme po menším bloudění konečně natrefili na pramen (to pak člověku teprve dojde jak je ta voda důležitá) a utábořili se kousek nad ním v malém dolíku. Cestou míjíme stáda koní a trochu vyděšených krav. Moje fantazie pracovala první noci na plné obrátky, zvuky noci se hned měnily v přicházejícího medvěda:), a tak jsem trochu bojovala sama se sebou a opakovala si, že když bude chtít medvěd přijít, přijde rozhodně nezávisle na tom, jestli se budu nebo nebudu bát, jen se bez toho strachu lépe vyspím... někdy to pomohlo.

Z Kotarišta kolib, které jsme měly míjet, mnoho nezbylo, jen základy, které už pomalu pohlcovala příroda.

Po ranním posílení nějakou tou baštou a čajíkem pokračujeme na plošinu nad Sušičkem jezerem. Název nelže, jezero je momentálně zcela vysušené. V Ograde kolibe, které se rozkládají na plošině, jako by se dávno zastavil čas. Sluncem a zimou zmožené dřevené baráky, obehnané jednoduchými ploty, makadamová cesta a na ní potulující se krávy, krom stařenky v černém nikdo nikde a v pozadí hory. Nádhera! Sestupujeme k momentálně opuštěnému Plavinarskemu domu (u něj se nachází pramen, ještě jeden je při cestě k němu a další při cestě od něj do sedla) a pokračujeme zprvu údolím a dále přes sedlo až k Škrčko jezeru. Úsek od sedla k jezeru byl zpestřen polámanými stromy a křovisky ležícími přes cestu... musela tu řádit pěkná vichřice. Poblíž jezera se nachází Planinarski dom, kde je možnost přespání za zhruba 5 €. My spali cca 200 m od něj, na místě s výhledem na jezero a bílé vápencové strážkyně nad ním a možností občerstvení červeným rybízem na jeho břehu. V noci se na obloze vyloupl měsíc v doprovodu tisíce hvězd a ozářil celé to úchvatné panorama a my jen stáli a hleděli.

Tentokrát jsme si pospali o trochu déle a vyrazili směr Bobotov Kuk (nejvyšší hora Černé hory s výškou 2523 m.n.m), hlavní cíl dnešního dne. Na rozcestí pod sedlem na Bobotov kuk jsme si na dalších zhruba 600 výškových metrů odlehčili od batohů a ponechali je v křoví. Až na jeden úsek, kde bylo mokro a klouzalo to na šutrech, to byla jinak fajn výstupovka. Cestou jsme nepotkali ani živáčka, tak jsme byli trochu zaskočeni vrcholem, kde se kochalo výhledem asi šest lidí (samí Češi a Slováci). Na vrcholu je kovová brašna s možností zápisu: byli jsme TU! Bylo krásné, slunečné počasí, kam jenom oko dohlédlo byly samé hory, jako by to byla země nikoho. Cestou zpět jsme dali oddychovku u Zeleni jezera a kousek nad ním nabrali vodu z pramene. Bylo vedro jako dělané na úpal a já tenhle den měla silovou krizi, tak jsem byla ráda, když jsme dorazili na naše další tábořiště kousek za sedlem Skrčko Ždrijelo (2114 m.n.m).

Ráno jsme byli opět probuzeni slunečními paprsky, sešli jsme až dolu k silnici, k opuštěné kolibě. Tady se měl podle mapy nacházet pramen, ale byl vyschlý. Vodu jsme si nakonec převařili z jezera poblíž, které nevypadalo zrovna lákavě, hemžilo se drobnými, černými žábami ve všech vývojových stádiích. Už z dálky „zářila“ silnice novotou, byla ale stejně opuštěná jako hory kolem ní. Vydaly jsme se po ní do vesnice, kde jsme u prvních lidí nabrali vodu a pokoušeli se koupit nějaké jídlo, ale marně, prý mají sami málo. Když se jako zjevení před námi objevila mohutná dřevěná brána s nápisem Nacionalni restaurant. Tak jsme si napchali pupky místními specialita jako byly pršut (uzená kýta), skorup (bryndza) a ovči gorčava (slané mléko). Nesmím taky opomenout místní pivo Nikšičko, no, byl to gurmánský zážitek, naštěstí bez vedlejších střevních potíží:). Až na záchod, což byla v podstatě jen díra do země, to už byla restauračka poměrně moderní, nachystaná na turisty. Kupujeme ještě do zásoby sýr a bramborový chleba. Slunko a únava udělaly své, a tak lehce omámení pivem vyrážíme cestou necestou přes pláně k řece Komarnici. Na další noc jsme se utábořili nad neznámou vesničkou, v noci byl úplněk, tak jsme o něco déle poseděli u ohně a kochali se měsícem ozářenou krajinou.

Ráno nás čekal výhled na mlhou zavalený kaňon řeky Komarnice. Nepříjemně lepkavá kůže mi naznačovala, že by už ráda nějakou tu koupel. K řece to už nebylo daleko, ve vesnici nad ní jsme ještě byli nečekaně pohoštěni u jedněch lidí. Bramborový chleba, skorup, kafa a mléko a výměna informací o jejich a našem životě. Ten upřímně přátelský pohled starší ženy nám ještě dlouho poté utkvěl v hlavě. Místní lidé k nám byli v Černé hoře vůbec hrozně pohostinní, ať už se jednalo o pozvání na kafe, koláč nebo jen přátelské pozdravení či poptání odkud jsme a jak se nám tu líbí.

(Čeština se se srbštinou v mnoha výrazech shoduje nebo je alespoň podobná, pokud člověk vyvine trochu snahy a pochytí i nějaký ten jejich výraz, domluví se tady poměrně dobře.)

Nekonečnými klikaticemi s parádními výhledy na až neuvěřitelně jasně modrou řeku jsme se dostali až k jejímu břehu, kde jsme „zakotvili“ na další noc na momentálně opuštěném pozemku s chajdou a splachovací! kadiboudou. To byl nečekaný luxus vzhledem k tomu, že tu všude běžně mají klasické turecké záchody. Problém byl jen v tom, že ústila na svahu cca metr za kadibudkou přímo do řeky. Poprvé se mi při koupání stalo, že jsem se nemohla pořádně nadechnout, docela nepříjemný pocit. To všechno asi tím vedrem, i tak byla ale koupel suprová, osvěžující, očišťující. Přeprali jsme prádlo a dosušili ho druhý den na stopu do Nikšiće, taky jsme se pokusili chytit něco k večeři, ale marně, rybám se náš chleba nezamlouval a po červech ani vidu ani slechu.

Druhý den jsme hned za mostem přes Komarnici chytli stopa a vyvezli se na korbě kaňonem až na magistrálu do Nikšice. Po marném pokusu o stopa na poledním žáru jsme se busem přemístili do Nikšiće. Až na kostel sv. Vasilije nás město ničím neokouzlilo, a tak jsme jen nakoupili něco k snědku a pokračovali busem do Bogatici. Odtud to bylo nějakých 8 km místy lehce exponovanou silničkou na Ostrog, pravoslavný klášter zbudovaný ve skále vysoko nad Bjelopavličskou plání biskupem Vasilijem Jovanovićem. V průvodci psali o možnosti přespat zde, to jsme ale ještě netušili, že tu budeme spát s dalšími 200 až 300 lidmi. Ostrog je jedním z nejnavštěvovanějších míst v Černé Hoře. Je vnímán jako poutní místo, přicházejí sem i nemocní lidé s nadějí na uzdravení.

(V Černé Hoře se k pravoslavné církvi hlásí více jak 60 % obyvatel, téměř 20 % k islámu, 9 % ke katolické církvi a zbylá část je bez vyznání.)

Následující den stopujeme do Cetinje, odkud pokračujeme po „svých“ vápencovým pohořím Lovćen. Jdeme neznačenou trasou (na okraji Cetinje uhýbáme doleva po kamenité cestě) a nocujeme v ovčí terasovité ohradě. Cestou se „přiživujeme“ bombasticky sladkými ostružinami. Ráno při balení stanu objevujeme malého štíra a putujeme dále národním parkem až k silnici z makadamu, kde se v blízkosti uměle zbudované jeskyně (Skladoviště) napojujem na značenou trasu.

Cestou krom krásné přírody bohužel narážíme i na černé skládky a s odpadem obecně si tu hlavu moc nelámou, v jedné vesnici jsme zahlídli ženu vyhazující pitel z odpadky přímo do řeky. Stejné to bylo i s „odkladem“ odsloužilých aut, kam dojelo, tam ho nechali, takže vraky často lemovaly silnice. Na druhou stranu kluci si těch vraků docela užívali a nakonec z toho vznikla docela slušná fotodokumentace:)

Scházíme dolů po silnici až do vesnice Njeguši (rodiště básníka a vladaře Petra II. Petroviće-Njegoše), odtud stopujeme do Kotoru cik cak exponovanou cestou s nádhernými výhledy na Boku Kotorskou. Za každé svodidlo jsem vděčná a doufám v kvalitní brzdy v nepříliš kvalitním autě. Musím ale uznat, že většina Černohorců, s kterými jsme se vezli, jela opatrně (až na jednoho cvoka s neregistrovaným autem a bouračkou za sebou v podnapilém stavu, co to s námi pálil 160 km/h).

Kotor je krásné historické město. Vzhledem k horám, které se krátce od pobřeží zdvíhají nad městem, tu jsou úzké, vysoké domy se spoustou spletitých uliček a romantických zákoutí. Kotor je také právoplatně nazýván městem koček, jsou všude, v marné snaze uživit se prolézáním kontejnerů. Jejich milovník by tu asi uronil nejednu slzu.

Po doplnění zásob cestujeme dále, podél pobřeží, busem kousek před Budvu. Pomalu už se začalo stmívat, když jsme stopli chlapíka s dodávkou a nakonec se u něj nechali i ubytovat na jednu noc. Spaní na terase s výhledem na moře, víno a teplá! sprcha po deseti dnech... já byla moc spokojená:)

Na pobřeží už turistický ruch dorazil v plném měřítku, sto deštníčků a sto lehátek namačkaných vedle sebe nás ani jednoho nelákalo, a tak jsme jen projeli stopem Budvu a Petrovac na Moru a zamířili do Baru v naději, že si najdeme svou, opuštěnou pláž a po dvou dnech cestování podél moře se v něm i konečně vykoupem. Zprvu byla naše cesta nepěkná, Bar je poměrně průmyslové město, prošli jsme skládkou a starým nádražím a naše představa o pláži pomalu mizela. Nakonec jsme ale tu svou „plážu“ přeci jen objevili, na radu místních jsme se vydali stezkou a nejprve došli k jedné oblázkové pláži z půlky zaplněné odpadky. Jejich představou o pěkné pláži jsme byli dost zklamaní, když jsme se druhý den vypravili ještě o kousek dále kolem opuštěného baráku s tújemi a koněm v přízemí (který tam byl i když jsme se druhý den vraceli stejnou cestou zpět) a nakonec „JI“ našli. Byla tam, lemovaná skálou a krásně opuštěná (tedy až na jednoho místního „playboye“, ten ale naštěstí na večír odplaval). Dolů bylo zapotřebí kus slézt a skočit do moře, tak jsme si podávali batohy, aby se nic nenamočilo a zbytek dne jsme si už pak jen užívali mořské vody. K večeru nastal pokus číslo dvě o chycení ryby, chleba jsme vyměnili za masovou návnadu, ale ani to nepomohlo a my si nakonec uvařili instantní kaši s cibulí, slaninou a česnekem. Nedoporučovala bych spát přímo pod skálou, všude kolem bylo dost popadaných šutrů. Vodu jsme si nabrali na jednom blízkém stavení a podruhé ve vesnici, do které vedl nedaleko pláže asi 1 km dlouhý tunel vyúsťující do moře (smysl jeho výstavby mi trochu unikal).

V poledne následující dne jsme vyrazili do Starého Baru, doplnili stravu, prohlídli si hradní komplex a vydali se po značené cestě přes pohoří Rumija směr Skadarské jezero. Tuhle cestu jsme nazvali cestou hojnosti, byla lemována vínem, fíkovníky a ostružinami... a nešlo odolat, i když jsme už byli plní:). Zalehli jsme cca půl hodiny od sedla Dobrido (960 m.n.m) a druhý den pokračovali po cestě až do sedla, kde jsme zjistili, že jdeme špatně. Podrobnou mapu jsme neměli a namísto návratu na správnou cestu přes Biely Skaly jsme se vydali cestou necestou ke Skadaru s tím, že jsme polovinu dne strávili prodíráním se křovím dolu a nahoru a na památku jsme si dovezli pár šlinců. Došli jsme až do vesnice Tejani, kde neměli žádný pramen, a tak nám dali jen litr a půl vody. Přespali jsme za vesnicí ve výbězích pro dobytek.

Další den jsme už dorazili ke Skadarskému jezeru na pláž Muriča, dali si koupel v sladké vodě a před dalším rybářském fiaskem jsme si zašli do rybí luxusní restauračky, jediné, co tu byla. (Cenově byla srovnatelná s českými restauracemi a celkově i potraviny byly leckdy stejně nebo i dražší než u nás. Očekávali jsme levnější kraj.) Skadarské jezero je zajímavé tím, že jeho určité části dna se nacházejí po úrovní mořské hladiny, je tzv. kryptodepresivní. Žije tu něco přes 270 ptačích druhů (pelikáni, volavky,...) a přibližně 40 druhů ryb (úhoři, ale i lososi)... my zahlídli několik vodních hadů. Jezero je poměrně mělké, a tak jeho hladina kolísá v poměrně širokém rozmezí 350 - 500 km2. Jezerem také prochází hranice s Albánií, přičemž zhruba dvě třetiny jezera leží na území Černé hory.

Počasí se mírně pokazilo, a tak byli okolní hory a částečně i „Skadar“ zahaleny v mlze. Spíme kus od pláže směrem do vnitrozemí na ovčích pastvinách.

Následující den se přesouváme stopem do Podgorice (dříve nazývaná Titograd), nakoupit a zařídit povinné místenky do vlaku (ty zařídit stejně nešly, prý až v den odjezdu, nakonec jsme je ale museli dokoupit až ve vlaku). Naše další cesta vedla k Albánským hranicím do pohoří Prokletije. Místní nám toto pohoří nedoporučovali, Albánci prý přebíhají hranice, loupí a zvláště pro ženy to tu není nejbezpečnější. Taky nám ale bylo tvrzeno, že cesta z Murino už je jen makadamová a nebezpečná, ale nakonec tam vedla krásná asfaltka. Vydáváme se vlakem z Podgorice do Kolašinu (cesta střídavě most/tunel se zajímavými výhledy) a dále stopem směrem do Andrijevice. Od Matešova ale mnoho aut nejede, a tak šlapem pěšky. Místní nás pozvali na kafu a domácí borůvkovou šťávu. Nocujeme mezi Kolašinem a Andrijevicí na louce u řeky. K večeru začíná pršet a počasí nás pouští ze stanů na další túru až po poledni. Dopřáváme si koupel v řece, teplota nic moc, do toho prší, ale člověk alespoň nelepká! Popošli jsme pár kilometrů až nás nabírá „mužík“ s dodávkou do Andrijevice a odtud pokračujeme busem do Plavu.

(Až po Plav je většina obyvatel pravoslavně založená, dále k hranicím už žijí muslimové.)

Plav nás mile překvapil. Obchůdky, kavárny, hřiště, škola, abych pravdu řekla, očekávali jsme větší „zapadákov“. Jen to počasí ne a ne se umoudřit. Plavem nás doprovázeli dva malí kluci a měli z nás událost dne, přeci jenom sem ještě tolik turistů nezavítá. Z hor jsme zatím mnoho neviděli, jen Plavské jezero. Hřmelo a pršelo, a tak jsme zalezli do stanu na pastvině kousek nad Plavem po červené značce směrem na Gusinje. Ráno vysvitlo na chvíli slunce, a tak sušíme zmáčené věci a mezitím se kocháme pohledem na z mlhy vykukující vrcholky Prokletije a Visitoru. Cestou do Gusinje jsme byli napadeni ovčáckým psem, nikdo nikde, můj pud sebezáchovy nebyl zrovna nejlepší, s patnáctikilovým batohem na zádech (ale i bez něj) psu opravdu neutečete, a tak nebýt Fanyho reakce, asi by to neproběhlo bez zranění. Majitele psa jsme potkali o kousek níž, když viděl, že máme oči vyvalené jak desetikoruny, zval nás na kafe.

Dalším zajímavým zážitkem byl mužský zpěv, který nás po chvíli doprovázel z nedaleké mešity. Nádherně se rozléhal po okolí a kromě něj nebylo jiného zvuku, jen tiché siluety hřebenů Prokletije jako by mu naslouchaly. V Gusinje jsme navštívili místní cukrárnu a ochutnali, co se dalo. Jejich zákusky jsou dobré, ale s cukrem zrovna nešetří.

Zbývají nám poslední tři dny, ještě pohledem se loučím s pohořím a vyrážíme stopem až do Mojkovace. Na okraji Plavu jsme při stopování zaslechli pískot, když jsme zahlídli dědu stojícího za plotem na protější straně ulice s talířkem v ruce a něm upečenou buchtu, kterou nás obdaroval, jen tak, s upřímnou štědrostí, i to byla Černá Hora, vždycky něčím překvapila.

S parťákem Fildou jsme na místo určení dorazili až za tmy (stopovali jsme snad na pětkrát), a tak jsme ségru s Fanym, kteří mezitím našli místo na spaní, hledali s čelovkou na hlavě a do toho začalo zase lít. Přespali jsme kousek nad Mojkovackým nádražím na odlehlé louce a na druhý den jsme vyrazili do pohoří Bjelasica, jehož část byla roku 1952 vyhlášena národním parkem Biogradska Gora. Naše „puta“ po červené směřovala k Biogradskému jezeru (1094 m.n.m.). Značnou část trasy nám zkrátili místní, když nás cestou na dřevo vzali na vůz. Vysadili nás nedaleko koliby, kde jsme si na přilepšenou koupili plát z ovčího sýru u starších manželů... Prý tak ještě měsíc, a pak se na zimu přesunou dolů do Mojkovace. K Biogradskému jezeru se lze dostat i po silnici, takže je více „poznamenáno“ turistickým ruchem – je tu půjčovna lodiček, restauračka, chatičky atd. V době, kdy jsme relaxovali na molu u napůl zatopených lodiček, sem dorazil autobus plný Čechů. U vtoku Biogradske řeky do jezera jsme odbočili ze značené trasy a vydali se proti jejímu toku do vnitra pralesa doprovázeni bujnou vegetací, megalopuchami, spadanými stromy a všudypřítomným vlhkem, zkrátka prales jak má být. Přenocovali jsme u vtoku potoku Riva do Biogradske řeky. V noci opět lilo, ráno balíme mokré stany a vracíme se k Biogradskému jezeru a odtud po silnici stopem do Mojkovace. Nakupujem drobnosti na památku a při cestě na už naše známé tábořiště nad nádražím pomáhají kluci několika ženám s přenesením bedny s kuřaty. Za „odměnu“ jsme pozváni na kafe a obdarováni spoustou ovoce a zeleninou. Poslední noc v Černé Hoře jsme zapili Nikšičkem.

Ráno dosoušíme věci na nádraží a čekáme na vlak a přitom přikrmujem místní psy tuláky... čekáme ale marně, opravovala se železnice a několik vlaků nejelo, díky tomu nám pak ujel v Bělehradě navazující noční spoj a my strávili noc na nádraží a ve vlacích a nakonec dorazili o den déle, než bylo v plánu.

 

Náhledy fotografií ze složky Černá Hora 2006